Plačem nad stavom detského ihriska

Bývame v širšom centre Martina a už dlhšiu dobu sa pozastavujem nad žalostným stavom detských ihrísk v našom... čítaj diskusiu...

druhý pôeod po prvom cisárskom reze

Dobrý deň, 20mesiacov po mojom prvom pôrode cisárskym rezom sa nám narodí druhé mimi. Chcela by som rodiť... čítaj diskusiu...
...naučte sa učiť krásnym zážitkom priviesť na svet a vychovať dieťa... čítajte viac v článku a pozvánke tu...

Ako vynadať prckovi od Dany Brhelovej

Jak vynadat prckovi

Dětem je nadáváno denně mnohokrát, a to bez ohledu na to, zda je rodiče mají opravdu rádi nebo ne – rozdíl mezi nimi je ten, že ti první to myslí dobře a ti druzí ne až tak docela. Vynadat dítěti za to, co provedlo, se obecně považuje za výchovný akt. Jenže vynadat dítěti je třeba vhodným způsobem, jinak naděláme více škody než kdybychom situaci vůbec nekomentovali.

Základní postoj

Představme si sami sebe v situaci, kdy nám šéf nadává, protože jsme udělali nějakou chybu. Tak přesně takhle se cítí dítě před svým rodičem. I dítě – tak jako dospělák – má svou důstojnost a svou sebeúctu, kterou lze snadno zranit. Na rozdíl od dospělých se dítě ale nemůže účinně bránit, a tak se zážitky v podobě traumat usadí v našem podvědomí, odkud se v dospělosti těžko dolují, pokud je potřeba řešit nějaké nežádoucí jednání.

Formy vynadání

V zásadě můžeme nadávat těmito způsoby:
- ty jsi blbej
- ty děláš blbé věci
Z formulace je zřejmý rozdíl v účinku.

Ty jsi blbej

Zpráva předaná tímto výrazem je jsi špatný, budižkničemu a vyvolává u dítěte celou řadu negativních postojů k sobě samému. Protože rodič je autorita, bere dítě takové konstatování vážně. Tyto negativní postoje jsou destruktivní a vahou rodičovské autority o to účinnější. Dotýkají se sebeúcty a sebehodnocení, jsou ponižující a přispívají jednak k nepřiměřenému sebeprosazování v rodině a ve škole a k přeceňování významu názoru druhých na ně samé.
Na věci nic nemění jakákoli snaha o změkčení výrazu: je vcelku jedno, jestli použijeme výraz tele, telisko, debil, blbec, šmoula nebi jiný výraz podle lidové tvořivosti. V českých podmínkách této formulaci nahrává i obecný zlozvyk generalizace: někdo řekne jednu hloupost, a i kdyby jinak celý život říkal samá moudra, jsme ochotni ho okamžitě a bez váhání nazvat hlupákem.
Pokud je dítěti takto vtloukáno, že fakt není dost dobré, pak v jednom extrému bude celý život obětí svých mindráků nebo se naopak vzbouří a zavrhne rodiče pro nevěrohodnost jejich soudů.

Ty děláš blbé věci

Zpráva předaná tímto výrazem je jsi dobrý, ale měl by ses v něčem zlepšit. V tomto případě se zpráva nedotkne důstojnosti dítěte a plynule lze navázat na vysvětlení toho, jak dělat věci jinak.
Formulace může být jemnější nebo hrubší, pozitivnější nebo negativnější, ale ať už je jakákoli, není ponižující. Z taktických důvodů můžeme použít například tyto formulace:
- tohle jsi teda po….
- tohle se ti teda moc nepovedlo
- jinak to děláš dobře, ale zrovna tohle jsi zvoral
- no, nevím, ale myslím to šlo udělat lépe . . .


Vnímání vynadání

Dítě vnímá vynadání ze své pozice a logiky, nikoli z naší pozice a logiky. Tyhle dvě pozice mohou být naprosto odlišné.

Na parkovišti u velkého obchodního centra rodinka - máma, táta a asi pětiletý kluk právě opouštěli auto. Pršelo, a tak mamka šla napřed, zatímco tatínek zamykal auto a kluk byl s ním. Ještě než to stihl dokončit, kluk – asi nechtěl moknout – se rozběhl za mamkou a chystal se přeběhnout pás silnice, ve kterém projížděla auta po obvodu parkoviště. Tatínek na něj ještě stihl zavolat „pozor na auta“, kluk opravdu úplně vzorně se na okraji silnice zastavil, rozhlédl se, a protože nic nejelo, přeběhl na druhou stranu za mamkou. Ta ale v hrůze na něj křičela“ ty jsi ale telisko“!

Ten kluk se zachoval úplně bezvadně a mamka ho měla spíš pochválit než pokárat. Zcela samostatně se vydal za mamkou (některé děti se v tomto věku spíše drží máminy sukně) a bezpečně přešel přes silnici. Mamka však měla o něj strach a proto mu vynadala (a ještě k tomu nahlas a veřejně!). Chápejme ji a neodsuzujme ji. Sveřepý výraz ve tváři chlapce však zcela přesně vyjadřoval, co si o mamčině reakci myslí: z jeho hlediska se zachoval podle všech pravidel, která mu byla doteď vštěpována a pojmenování teliskem bylo úplně nespravedlivé a nepřiměřené.
Výkřik mamky byl zbytečný, protože stejně nic neřešil, a sloužil by spíše jako obhajoba, kdyby se bývalo něco stalo, protože by tím dala najevo, že s jednáním chlapce nesouhlasila a že došlo ke špatnému rozhodnutí na chlapcově straně. Výkřik mamky navíc vůbec neobsahoval informaci o tom, co bylo špatně, a navíc bylo ve stylu ty jsi blbej. Kdyby volala třeba pozor nebo stůj, bylo by to přiměřenější situaci. Všimněme si rovněž předjímání situace taťkou a mamkou: taťka předjímal, že se nic nestane a vydal varování ve správnou chvíli, zatímco mamka předjímala katastrofu.
Nejlepší řešení situace by asi bylo, kdyby mamka za daných okolností mlčela a mezi čtyřma očima mu řekla zvládl jsi to dobře, pěkně jsi přešel silnici, ale příště počkej na taťku, abyste spolu bezpečně přešli přes silnici. Jakýpak asi si náš kluk udělal závěr z této zdánlivě nevinné příhody?


Blbost nebo úmysl

Když se stane nějaký průšvih a máme viníka, je dobré prozkoumat, proč ten průšvih vlastně vznikl. Spousta nepříjemností vznikne tím, že dotyčný něco nevěděl, neuvědomil si, zapomněl, zkrátka dojde k selhání lidského faktoru. Udělal/a to z blbosti.
Někdy dokonce vznikne zapeklitá situace, je-li dotyčný/á veden/a nějakým veskrze pozitivním úmyslem a pak jen s úžasem zjišťuje, jakým způsobem se to nakonec zvrtlo.
Než dítěti vynadáme, proberme s ním, co se vlastně stalo, a zjistěme, zda to bylo z blbosti nebo ze zlého úmyslu.
Ve skutečnosti je drtivá většina průšvihů způsobená blbostí, a jen málokdy zlým úmyslem. Nevěřme však pohádkám o nevinnosti dětí: děti relativně často páchají průšvihy úmyslně. Mohou k tomu mít dva zásadní důvody:

- Děti prostě zkoušejí, co si mohou dovolit v rámci daných podmínek a pak je řádná „zpětná vazba“ zcela na místě. Je to proces učení, ohmatání si toho, jak věci fungují, není za tím úmysl někomu uškodit, a shovívavost nebo prominutí zde neplní účel experimentu. Přijmeme-li, že takové experimentování patří do normálního průběhu výchovy, budeme mít pro ně porozumění, ale ne toleranci!

- Děti skutečně mají v úmyslu někomu ublížit, a v tomto záměru jsou velmi přímočaré. V tomto smyslu se nijak neliší od dospělých v odhodlání záměr provést, ani trest nebo jeho hrozba je neodstraší. Trest bez dalšího zkoumání v takovém případě často ani neřeší problém: je třeba zjistit pravou příčinu uspokojení dítěte z daného činu a dovést je k pochopení podstaty věci, případně trestat za zcela konkrétní pochybení.

Vyvolávání pocitu viny

Pocity viny jsou jedněmi z nejdestruktivnějších pocitů, které se u člověka vyskytují. Pocity viny nejen že působí rozklad, ale ani nejsou žádným způsobem přínosné – nic neřeší ani nejsou zdrojem poučení.
Přesto mnoho rodičů považuje vyvolávání pocitů viny za účinný nástroj výchovy. Jedná se však čistě o nástroj manipulace. Rodič sice dosáhne okamžitého úspěchu, ale za cenu celoživotního traumatu dítěte.

Já za to nemůžu

To je u dětí velmi oblíbená věta. Je to však obranná reakce na metodu vyvolávání viny, že se hledá viník, který je pak – nejlépe veřejně a exemplárně – potrestán.
Tento svět je světem příčin a následků, a v tomto kontextu existuje objektivní sled činů a událostí vedoucích k průšvihu, ve kterém má dítě nějakou roli, a v jehož kontextu je toto zvolání nesmyslné. Je však dobře vždy spravedlivě prozkoumat, jaká role to byla, a zda opravdu došlo k prohřešku nebo ne. Budeme-li spravedliví a dobereme se skutečnosti, dítě si bude vědomo prohřešku a bude vědět přesně, co má a co nemá dělat.

Vyhodnocení průšvihu

Mnoho lidí je přesvědčeno, že za prohřešek musí následovat trest. Mnohdy jsou však děti (i dospělí) trestáni, aniž vlastně vědí za co.

Jako malá holka, bylo mi tak 5 let, jsem jednou rozbila dost drahou mísu z broušeného skla. Ležela ve spodním patře konferenčního stolku, přičemž nahoře jsem měla velkou dřevěnou špulku od nití, a jak jsem se stolkem cloumala, špulka se pěkně kutálela z jednoho konce na druhý a zarazila se vždy o zvýšený dřevěný okraj rámu stolku, odrazila se a kutálela se zpátky. Byla jsem tak zaujatá zkoumáním tohoto fyzikálního jevu, že jsem stolkem cloumala víc a víc, až ta mísa dostala ten správný švunk a vyletěla ven a rozbila se na tisíc kousků. Nenapadlo mne, že by se taková věc mohla stát, a bylo mi to velmi líto. Moje mamka byla ale tak rozčílená, že mně okamžitě nařídila za trest si kleknout do kouta. Tato událost byla tak frustrující, že si ji dodnes pamatuji se všemi detaily.
Když si vybavím, jaké jsem měla pocity, tak jsem hlavně byla zmatená tím, že proti všemu očekávání ta pošetilá mísa byla schopna opustit svoji naprosto stabilní polohu na poličce stolku. Moje dosavadní životní zkušenosti nepočítaly s tím, že může vyletět. Trest jsem přijala řekněme s rozpaky, ale nechápala jsem za co jsem vlastně trestána, protože z hlediska mé logiky a zkušeností jsem neprovedla nic, co by bylo zakázáno, nedopustila jsem se žádného vědomého prohřešku. Bylo mi hrozně líto té rozbité mísy, a i když její cena pro mne neměla žádný představitelný význam, vnímala jsem ji jako krásnou věc, na kterou jsem se dívala s potěšením. Trest v této situaci byl úplně mimo jakýkoli účel, ale chápala jsem mamku, že je rozčilená a ani jsem se na ni v tu chvíli nezlobila. Byla jsem tím chováním mísy zaskočená a pokoušela jsem se pochopit, co se vlastně stalo, a mamka mi to nijak nevysvětlila, tak jsem to prostě vzala jako poznání, že když se cloumá se stolkem, může mísa ze spodního patra vyletět.


Je dobré s dětmi probrat, co se stalo, aby se v tom samy vyznaly. Někdy jsou informace rodičů o věcech dovolených a nedovolených zmatečné a protichůdné, jak se v tom má pak dítě vyznat.



Dítě není zvědavé na moralizování

Pokud dítě spáchá nějaký přestupek, obvykle si je vědomo toho, co se stalo. Pokud nemá narušené vnímání, je mu líto toho, co se stalo. Dlouhé přednášky a moralizování vede spíše k odporu než k přijetí normy chování.
Mnohem účinnější je přátelský rozhovor, ve kterém se konstatuje, že došlo k průšvihu, jakým mechanismem k němu došlo, a hlavně co by bylo bývalo potřeba udělat, aby k němu nedošlo. Tím se uskutečňuje proces učení.
Důležité je, aby dítě vnímalo rodiče jako přítele, protože jen tehdy jej nechá vstoupit do svých názorů. Pokud bude rodič vystupovat jako nepřátelská trestající bestie, dítě trest nepřijme a ani nepřijme názor na správné chování. Dítě hledá porozumění a pochopení, ne moralizování.
Pokud tento postup u dítěte nefunguje, pak má na nevhodném chování ještě nějaká jiný, nevyslovený zájem, a řešení je pak vhodné svěřit odborníkovi.

Vina a trest

Obecné chápání předkládá myšlenkovou konstrukci o vině a trestu. Je-li někdo vinen, musí být potrestán. Takto chápaný trest je však spíše projevem pomsty a jeho výchovný účinek je v tomto kontextu pochybný.
Především se domnívám, že vina a trest jsou dvě spolu nesouvisející věci, které dal k sobě člověk, a kdy tato myšlenková konstrukce nevyplývá z přirozené podstaty světa.
Trest chápu především jako přirozený následek nějakého činu, jako zpětnou vazbu. Budu-li přecházet ulici a nepodívám se, zda nejede auto, pak mne může auto zajet a já umřu – mám to považovat za trest? Ne, je to fyzikální odezva na skutečnost, že se moje organické měkké tělo setkalo s tvrdým kovem rychle pohybujícího se předmětu.
Zrovna tak, pokud bude můj syn pokoušet sousedovic synka a dostane při tom do nosu, také to nebudu chápat jako trest, ale jako zpětnou vazbu. Trestáme-li dítě za nějaký prohřešek, děláme to proto, abychom dítě upozornili, že je třeba OPRAVDU toto pravidlo dodržovat, a v tomto případě je pár facek trestu jen miniaturizovaným zástupcem možných budoucích reakcí skutečného fyzikálního světa na náš postoj, jež mohou být mnohem tvrdšího rázu a fatálnějších následků.
V tomto smyslu trest nijak nesouvisí s vinou, a je vůbec otázka, zda toto slovo používat. Trest je zpětná vazba, v případě dítěte zástupná za skutečnou. Ve skutečnosti rodič nemusí vytvářet žádnou konstrukci viny, aby mohl dítě potrestat, musí však trest uplatňovat skutečně a důsledně v roli zpětné vazby: až když dojde opravdu k vědomému překročení zákona a po předchozím varování.

Jak správně vynadat prckovi

1. Neříkáme ty jsi hloupej, ale ty děláš hloupé věci.

2. Promluvíme si s dítětem, proč a jak se to stalo. Nekritizujme, ale nestranně zkoumejme průběh události, abychom se dobrali příčin průšvihu. Pokud budeme nestranní, dítě bude spolupracovat. Nejlepší je, když dítě samo objeví a pojmenuje příčinu problému, můžeme mu napomoci otázkou co myslíš, bylo to takhle správně? Správný účinek tohoto postupu je, že dítě se v příští podobné situaci rozhodne vhodným způsobem, a aby tak mohlo učinit, musí vědět proč a jak.

3. Nevyvolávejme v dítěti pocit viny. Souvislost příčiny a následku není důvodem k pocitům viny!

4. Proberme s ním, co by bylo muselo udělat, aby k danému průšvihu nedošlo. Nevymáhejme na něm slib, že příště něco udělá nebo neudělá: pokud to nevyplyne z jeho vnitřního přesvědčení a logiky věci, nebude slib fungovat. Můžeme je však požádat o laskavost (a nezapomenout slůvko prosím).

5. Pokud byl průšvih způsoben nedbalostí nebo zlým úmyslem, potrestejme je, ale dítě musí vždycky vědět za co PŘESNĚ je trestáno, a my si při tom musíme být jisti, že dítě vědomě přestupovalo nějaký zákaz, o kterém dobře vědělo. Pokud budeme dítě trestat bez zjevné logiky, dítě trest přetrpí, ale výchovný účinek mít trest nebude.