Bonding a téma separácia po pôrode

Bonding neboli děti chtějí být připoutány k matkám!

Mnoho diskuzí mezi matkami i mezi odborníky, směřují k tomu, jak velmi nutný je kontakt dítěte s matkou ihned po narození.

Už erudovaní psychoanalytici se věnovali důsledku odloučení dětí od matek. Známé důsledky separace dětí od matek popisovaly hlavně psychoanalytičky v polovině minulého století.

V sedmdesátých letech minulého století, dva američtí pediatři Marschal Klaus a John Kennel popsali teorii vysvětlující význam prvního kontaktu matky s dítětem.. Tento kontakt nazvali „bonding“, neboli v češtině lepení - připoutání, čili „opatrovatelská připravenost“ a popsali v knize MaternalInfant Bonding. Domnívali se, že existuje biologicky naprogramované období „opatrovatelské připravenosti“, které začíná ihned po porodu a trvá asi dalších 12 hodin. Během těchto nejdůležitějších 12 hodin budují matky a novorozenci základy svých emočních vazeb.

U nás velmi známý prof. Matějček a Langmeier ve své nejznámější publikaci (Matějček, Z ., Langmeier, J.: Počátky našeho duševního života. Praha, Panorama 1986) již v roce 1986 napsali celý díl o důležitosti procesu porodu, odkazovali se na Laboyera, Odenta a věrně popsali proč je důležité, aby bylo dítě s matkou po porodu v nepřetržitém kontaktu. Odkazovali se na výše zmiňované pediatry Kennela a Klause a na jejich teorii bondingu.

Dítě má těsně po porodu neobyčejný behaviorální potenciál, který mu umožňuje slyšet, vidět a dokonce se pohybovat do rytmu slov vyřčených matkou, tzv. oslavný tanec zrodu – takže je biologicky připraveno navázat  vztah s matkou. Pro matku je také těch několik hodin po porodu velmi důležité období, vzhledem k procesu integrace „mentálního obrazu“ dítěte (vzniklého během těhotenství a čekání na porod) s obrazem skutečného novorozence. Matka si celých devět měsíců vytváří imaginární obraz svého dítěte a po porodu má možnost se nasytit tohoto obrazu pohledem na své dítě. Je vypozorováno, že matka se k novorozenci chová velmi otevřeně a citlivě, pokud má možnost s ním zůstat po porodu o samotě. Tyto hodiny po narození jsou životně důležité pro všechny oba, tedy pro matku a dítě.

Dokonce (dle německého výzkumu) i matčiny bradavky mají stejný pach, jako plodová voda, kterou je pokryt novorozenec, a proto je novorozenec dokáže po porodu aktivně sám najít. Novorozenec si po porodu strká do pusy pěstičku - aby si přičichl a ochutnal ten pach a věděl, co má hledat. Nejsou-li mu ovšem kladeny překážky. A jelikož má novorozenec mininimální možnosti ovlivnění, překážky mohou být také minimální (mýdlo, pach dezinfekce, pach prádla, gumové rukavice personálu, látka mezi novorozencem a matkou, nepřirozená poloha na matce, drží-li novorozence další osoba atd.).

Výzkumy prováděné na různých druzích zvířat potvrzují, že „bonding“ je jev, který se vyskytuje u všech savců. Rychlý mechanizmus vytváření vazeb s novorozencem má u různých druhů různý význam. Zdá se, že v případě člověka se objevuje proto, aby motivoval matku starat se o naprosto bezbranného tvora, který je na ní zcela závislý. Bez této motivace, vyčerpaná náročným porodem, by matka nebyla schopna sama sebe mobilizovat k péči o dítě a novorozenec by neměl šanci přežít. Během prvních hodin po porodu se v krvi matky a dítěte vyskytuje vysoké množství endorfinu (tzv. hormonu štěstí) a díky jeho uklidňujícímu účinku matka i přes poporodní únavu obnovuje síly a je schopna cítit radost z prvního setkání se svým potomkem.

Výzkumy ukazují, že matky, jimž byl umožněn okamžitý kontakt s dítětem, jsou tak trochu jiné matky než ty, kterým tento kontakt umožněn nebyl. Mají tendenci se déle starat o novorozence, jsou tolerantnější a lépe zvládají stres spojený s mateřstvím, ale především cítí větší radost při kontaktu s dítětem.

Některé české porodnice začaly postupovat tak, že po porodu dítě na břicho matky přiloží. Ty osvícenější nechají matku a dítě hodinu, či dvě se vzájemně seznamovat. Většina zdravotníků ovšem pak zahájí rutinní postupy spojené s dočasným rozdělením matky a dítěte.

V odborné literatuře tedy existují diskuze a důvody, proč je bonding tak moc přínosný a smysluplný. Důvody, proč se ignoruje v českém zdravotnictví najdeme na mnoha diskuzích o českých porodnicích. V některých porodnicích matky podepisují informovaný souhlas se separací dítěte po porodu, aniž by byly patřičně poučeny o dopadech ranné separace.

Proč tedy ignorujeme zásady bondingu a proč děláme, že je známe a nedodržujeme je v českých porodnicích?

Jaké mohou být důsledky nedostatečného bondingu? Tvůrci teorie bondingu se domnívají, že proces budování vazeb mezi matkou a dítětem vždy vzniká přirozeně, pokud v něm není někým zabráněno. Tyto překážky jsou dvojího druhu:

Jsou to:
1. fyzická separace matky a dítěte např:
standardní odnášení novorozenců ihned po porodu do jiné místnosti k provedení rutinních vyšetření „pan doktor se na miminko podívá, maminko, a sestřička umyje a pak Vám je vrátíme….“
standardní ukládání novorozenců na vyhřívané lůžko „miminko se potřebuje zahřát, je podchlazené, maminko, u Vás by mu byla zima…“
anebo standardní odnášení dítěte od matky hodinu či dvě porodu na tzv. „první noc, to se potřebujete vyspat, maminko!“
předávání dětí matkám pouze ke kojení „miminko si musí zvyknout na děti, maminko, musí do kolektivu“

(citáty v závorkách jsou reálná sdělení matek o separaci jejich dětí po porodu)

Autorka se zeptala 61 matek, z nichž 52 porodilo v porodnici (jedna mimo ČR), 7 doma (v ČR) a 2 v porodním domě (mimo ČR), na následující 2 otázky a dostalo se jí následujících odpovědí:

„Jak daleko jste byla od svého miminka první dvě hodiny po jeho narození?“
Pouze 31 matek odpovědělo, že jejich dítě bylo po celé dvě hodiny v bezprostředním kontaktu (u prsa, v posteli).

„Kde bylo miminko dalších 12 hodin, tedy 2. – 12. hodinu jeho života po narození?“
Pouze 20 matek z 61 odpovědělo, že i po celých 12 hodin života dítěte s ním byl v bezprostředním kontaktu.

Odečteme-li matky rodící doma a v porodním domě, pak pouze 11 matek z 53 matek rodících v porodnici mělo nepřerušený kontakt s dítětem prvních 12 hodin života dítěte!


2. emoční separace např. jsou příčinou stavy, kdy matka prožívá tak intenzivní pocity, že není schopna vytvořit si vztah s dítětem. Psychoterapií můžeme ovlivnit i případy, kdy žena v období před porodem zažila emočně náročné situace a nemusí být připravena navázat první vazby k dítěti.

První hodiny a dny života dítěte i matky po porodu jsou nejintimnějším zážitkem mateřství. Nikdo by neměl matku, otce a jejich děti připravovat o možnost navázat bonding. A to i z těch důvodů, které pokládá za vysoce rozumné.

Proč bráníme přírodě v tom, co tak geniálně vymyslela k přežití našeho druhu?

Správně probíhající bonding má velký význam nejen pro fyziologii matky a dítěte, ale má rovněž zásadní psychologické důsledky, se kterými se mohou matky a děti potýkat v dalších obdobích života. Nejznámější z nich je u dítěte se projevující separační úzkost, tedy panický strach ze vzdálení se matky od něj v dětském věku, neurotické poruchy, a také border-line poruchy osobnosti s narušeným vztahem k mateřskému objektu. U matek pak poporodní deprese, kterou prohlubuje ztráta kontroly nad porodním procesem, tedy i ztráta kontroly nad dítětem a jeho vzdáleností od matky po porodu, dále posttraumatická stresová porucha, porucha výchovné kompetence, čili např. paradoxní pevná až patologická vazba k dítěti anebo rozvolněná vazba k dítěti.

Bude zapotřebí dlouhodobých výzkumů, zkoumajících souvislosti mezi různými patologickými stavy u dětí i matek k tomu, aby byl bonding, popsaný ve druhé polovině minulého století, uznán jako nutný pro zdravou vazbu mezi matkou a dítětem?
Anebo bude dostačující přání matek, mnohdy nevyřčené, ale zcela přirozené, být po porodu se svým dítětem?


Mgr. Michaela Mrowetz – klinická psycholožka