Autor:
Počali jsme horko těžko, ale přece. Netušili jsme, že vyndat cvrčka bude podobně těžké. Nechce se mu ven. Kamarád z Vlašimi mi říkal před pár dny, že s malým v duchu mluvil. Malý mu říkal, že o žádný porod nestojí, že s žádným porodem nepočítá. Udělali jsme s miminkem rozhovor.
Článek je třetím dílem vyprávění, které začalo
1. dílem zde a pokračovalo
2. dílem zde
Kde udělali soudruzi chybu
Proběhla noc plná očekávání, kontrakcí a vůle porodit. Chceme rodit. Porod ale ne a ne doběhnout do konce. Malý je stále uvnitř. Potom co starší syn Nico odešel do školy, řekli jsme si že si na hodinku zdřímneme. Po probuzení nám naše porodní asistentka Xus říká, že počkáme zda se něco bude dít do půl jedné. A jestli nic, tak pojedeme do špitálu. Mé vzduté ego se hodně těšilo jak vysvětlujeme lékařům, že nám to doma moc nejde. Jsem kůň s těmahle úvahama, příchod syna porovnávám se svým strachem ze selhání. Xus nám vysvětlila, v čem je problém. Malý se natočil v děloze tak, že hlavička nemířila do pánevního dna. Zkrátka a dobře se náš malý Kozoroh poprvé - a jistě ne naposled - postavil na zadní. Říkám si, proč se mu chce propásnout všechny hezký konstelace na nebi a hrne se do těch relativně těžkých co nastanou v podvečer. Je fakt, že já jsem se narodit nechtěl zuby nehty, injekce a zářivkové světlo pro mne byly v okamžiku narození děs. Dvacet minut po porodu, které jsem byl odnesený od mámy mi připadaly jako věčnost. Pak jsem usnul. Kristině se na svět nechtělo. Nemůžeme se divit, že se na svět nechce ani panu koloběžkovi. Udělal jsem oběd, Xus se rozhlíží, kde je ošatka s vekou. Veku nevedem. Chtěli jsem pozornost trochu odvést od porodu, probíral jsem s Xus u jídla gramatické fígle. Kdy se používá vazba "sin compromiso" a "sin embargo". Nico přišedší ze školy se nad talířem nudil. Smlouval, že musí zůstat a na odpoledne do školy nejít. Pojedeš jak cukrář hochu. Kristina se v koupelně hřála v teplé vodě, cítila, že ze sebe chce něco těžkého smýt.
Vis major
Naše kamarádka Jana nám v půl dvanácté napsala smsku, že porod vázne pravděpodobně kvůli nějakému mému vnitřnímu postoji. Že jestli se umím modlit nebo něco podobného, tak že to pomůže. Vůbec se mi do toho nechtělo, nepokládal jsem to za svojí záležitost nebo zodpovědnost. Ale Jana mívá pravdu. Už v říjnu nám říkala, že budeme rodit osmnáctého ledna a dneska je osmnáctého ledna. Vyšel jsem volky nevolky po schodech nahoru na střechu našeho činžáku. Tam chodím, když je zle. Sluníčko svítilo, teplo 17 stupňů, krásný den. Vím, že bych něco měl udělat. Matku Boží jsem prosil o ochranu. Černé madony, zemské bohyně v blízkém Montblanc i ve vzdálenějších Montserratu a Le-Puy-en-Velay jako kdyby tu byly se mnou. Je třeba mluvit přímo k pánu bohu. Říkám mu: oba víme, že nejsem právě dokonalý. Kdykoliv jsem se v minulosti postavil proti životu, mordoval lidi nebo bůhvíco dělal, pane Bože, lituju toho. Nebylo to naschvál, ale z blbosti. Pane Bože, já nevím co všechno jsem kdy posral, když jsem byl v posledním životě doktor, mohlo toho být i dost. Pane Bože ať za to ale platím já, a ne malej nebo Kristina. Dobrý Bože jsme lidi, který se snažíme každej den vést poctivej život. Nevíme co je špatně, jestli něco děláme špatně, nevíme co máme dělat líp nebo jinak. Buď nám to ukaž nebo odpusť nebo já nevim. Ve vesmíru je přece odpuštění vyšší instance než vina.“
Dezorientace a startovní praporek
Vrátil jsem se do bytu. Nevěnoval jsem pozornost tomu, že Xus Kristině zase měří šířku otevření rodidel a poslouchá přes břišní stěnu už po sto padesáté rychle bijící srdíčko našeho chlapečka. Chtěl jsem napsat z notebooku smsky rodičům do Česka, co se jako děje. Přistihl jsem se, že jim chci napsat že je všechno v pořádku, i když vlastně není. Chtěl jsem přesvědčovat je nebo sebe? Kristina mne poprosila, abych notes zavřel, nechtěla průnik čehokoliv odjinud. Aplikace pečlivé nastavená přes celý displej na zobrazování přesného času byla fuč. Xus byla připravená odjet na pár hodin domů. Po změření průchodnosti ale říká trochu nejistě, že je to zvláštní, že dilatace se zvětšila z šesti centimetrů na osm. To bylo tou vodou asi. Nebo tím mým kvílením na střeše? Zakreslovala si na papír do grafu časový vývoj rozšiřování. Co dvě hodiny jsme byli širší o jeden centimetr. Jsem z toho zmatený. Nevyspaný, nebylo mi jasné, jestli se s mojí ženou něco děje nebo ne. Probíhala pro mne tupá denní doba mezi druhou a třetí odpoledne. Vůbec mi nedošlo, že po mém návratu ze střechy se zastavený porod nenápadně překlopil do horké fáze. Myslím si, že kontrakce nejsou a přitom nevidím to co mám před očima, Kristině kontrakce jedou na plno. Kroutí trpělivě a rovnoměrně pánví jako dívky točící obručemi kolem pasu. Jana mezitím v Praze bezděčně v duchu krouží Kristině prstem kolem rodidel. It's a kind of magic. Kontrakce jedou nejdřív jakoby jen trochu, ale nabývají na síle. Ve tři hodiny kontrakce stále běží, ale pořád bez výsledku. Už nám přitom chybí je jeden centimetr k plnému otevření rodidel. Plodová voda nepraskla. Xus nám nabízí, že nám jí ve čtvrt na čtyři protrhne. Souhlasíme. Ono to ale protrhnout nejde, blána je příliš pevná. Kristina do toho heká víc a víc, sedá si. Říká mi, ať nestojím a sednu si za ní, ať se může při tlačení o koho opřít. Začalo přituhovat. Xus Kristině postavila na zem zrcátko, aby si rodička mohla vidět přes velké bříško do rodidel, kdy vykoukne hlavička.
Tak už jdeme do finále
Vůbec jsem neodhadnul, že se porod blíží do svého finále. Kristina začala vrčet jako medvěd, její nehty se mi začaly bořit do dlaní jako nože, najednou jsem v ní poznával celou ryzost její podstaty, vnučky hrdiny Sovětského svazu z bitvy od Stalingradu. Zavřela oči, aby jí nepopraskaly cévky v očích. Zvuk který vydává ze zaťatých úst bych čekal od otrlých zlatokopů soutěžích nad stolem v páce. Je dobrá. Ježišmarja, v zrcátku se ukázalo vlasaté cosi. To jsou vlasy? Jak to že má tolik vlasů? Do mých úvah se ale malej - pro mne - nepochopitelně rychle prosmeknul porodními cestami. Byl venku. Kuk na nástěnné hodiny 15.57.30 SEČ plus mínus. Pláču, směju se. Křeč ve žvýkacích svalech v obličeji, vzlykám. Malej je celej červenej, fialovej. Plno černých vlásků. Chloupky na čele a na ramenou, velké šedé oči. Ptám se Kristiny, jestli malej není nějak velkej. Já myslel že rodíme miminko, ale tohle stvořeníčko je nějaké větší. Kristina říká, že to taky nechápe, že Eliáš má velikost dvouměsíčního dítěte. Patrik Bálint, když se mu rodily děti, tak mu neplakaly. Sestra mu říkala: tak a teď se rozpláče. Nerozplakali. Náš Eliáš se rozječel, ale takovým tenkým a melodickým hláskem, že i z toho jeho ječáčku jsem byl naměkko. Nico byl ve škole. Když hodinu a půl po porodu přišel, disciplinovaně si zul boty v předsíni, sundal bundu a k Elímu přiběh tak srdečně a samozřejmě vřele, že mě tím ohromil. Kristina říká „je hezkej“. Jo, no fakt. Miminka mi vždycky připadaly jako předloha pro Spielbergova E.T. Náš malej je taky pro Spielberga, ale má Kristina pravdu, je hezkej moc. Vidím v něm podobu mojí mámy a Kristininy nebožky mámy. Kristina si ho bere na sebe. Malej pláče a září z něho kolik lásky jsme do něj přes bříško pustili. Všechny Kristininy meditace během těhotenství s ušlechtilými kameny rozestavěnými kolem sebe najednou byli znát. Všechna ta tichá hudba, která proudila do Eliášova vlahého světa přes břišní stěnu ze sluchátek. Dívám se na něho pozorně. Takovej zpěváček, takovej slavíček, takovej tanečníček, taková křehkost, kde se mezi námi vzala? Hotovej poéta, kouzelník pohádkových knížek. Xus mi dává do rukou nůžky na přestřižení porodní šňůry, v 17.24. Abych si taky na porodu trochu vrznul. Xus zavazuje pásečkem gázy malému el ombligo, pupík. Za deset dní uškrcený zbyteček pupeční šňůry ztmavne a odpadne. Jdu na balkon a volám mámě, říkám jí, že jsme jí zatajili, že rodíme doma. Bere to, ví, že jsem nevypočitatelný a porád dělám něco jinak.
Dojezd
Jdu koupit pitnou vodu a chleba na zítra. Po mnoha mnoha hodinách vycházím před dům. Ulice je jako vždycky. Vzdušná i šedá, s bílými Seaty a tenkými kmeny limetovníků po obou stranách. Jako vždycky. To je dobře. Nikdo netuší, co se ve čtvrtém patře třetího nejošklivějšího činžáku v ulici semlelo. To je vlastně dobře, pámbů zaplať za Španělsko a za tu splendid isolation. Vracím se z nákupu. A už se do půlnoci nezastavím. Kristina mi dává jeden pokyn za druhým, mám dojem, že mne chce dostat do situace, kdy nestíhám a vypadám jak tydýt. Kristině se natrhala hráz nahoře i dole, přestože jsme jí poctivě masírovali. Xus jí píchla místní anestezi a sešila jehlou, třemi čistými stehy. Vaříme čaj z el tomillo, z tymiánu, hojí, tkáň se po jeho nanesení rychleji zacelí. Zjišťuju, co se děje dál po porodu. Kristině se motá hlava, když chce dojít do ložnice, musím jí podpírat hodně moc, zavěšenou mi zepředu za podpaždí. V šumperské nemocnici sebou po porodu třískla na chodbě na dlaždičky. Poprvé si beru malého do náruče. Dívá se na mne nejistým výrazem: "Známe se odněkud?" Kamaráde, na mě asi budeš koukat ještě nějakej pátek. Říkám mu pomalu a artikulovaně: "Eliáši, já jsem tvůj táta." Eliáš neprotestuje. Když by se usmál, určitě bych se nezlobil, ale to bych po malém první den po vykouknutí na svět chtěl trochu moc. Kristina za mnou poznamená: "jseš, ale nemáš prsa." Je šťastná, když se vidí v zrcadle. Olbřímí bříško zmizelo, bude moci začít nosit svoje džíny a svetříky. Diví se, že se může posadit na zadek. Po posledním porodu to dva týdny nešlo. Prasečsky jí sešili. V noci píšu pro blog respektu první díl tohohle článku, ať to má svůj kontext. Konečně mám o čem psát, co stojí za to. V noci sleduju malýho, kde nasbíral ty reflexy? Z jednoho prsa stačilo, dej mámo druhý. Pracičkama ve vzduchu zamávat, natáhnout, našmátnout, držtičku přiblížit, přisát .... úúúú ... úleva, klid, spokojenost.
Day after
V poledne přijde Xus a říká nám, že naše souputnice Sylvie a její manžel el Andaluz, kteří měli rodit v neděli porodili o den dříve, pouhých patnáct hodin po nás. Tě prsk. Takže Xus se ještě pořádně nevyspala, dva domporody za sebou. Sylvie porodila tak, že když byla otevřená na pět centimetrů, lehla si do vany. Za dvacet minut ve vaně se ale otevřela na zbývajících osm centimetrů, takže dítě v 5.50 hodin najednou vyskočilo ven. Manžel ani porodní asistentka takovou rychlost nečekali, byli u toho nebyli u toho, docela fofr v malé koupelně. Kroutili jsme hlavou. Jak je Kristina spíš drobná a porodila dítě velikosti dvou měsíčního miminka, tak charismatická Sylvie, která je vyšší než já s mými 186 centimetry porodila broučka dvou a půl kilovýho. To jsou paradoxy. Xus nám ukazuje vychytávky kolem kojení. V neděli podepíšeme podklady pro Libro de familia, místní rodný list. Zajdu s tím ve čtvrtek na soud, malýho přihlásit do evidence. Ve čtvrtek uděláme i odběr krve. Xus začneme splácet druhou půlku její odměny za porod. S Kristinou v neděli odpoledne malýho strčíme do kočárku a hrdě vyjedeme na odpolední ramblu. Čerstvý vzduch prckovi svědčí. Spí jako pařízek. Jsme spokojení. Jsme šťastní. Netušil jsem, že budu šťastný, nevěděl jsem tak docela co čekat. Před půl rokem jsme tady nervózně lítali po městě, nerozuměli nikomu, sháněli byt. Cítím, že od teďka půjdou věci v životě líp. Už od chvíle kdy jsme se vzali šly věci líp. Jsem šťastný, že dítě mám s Kristinou, dobře to osud zařídil. A od chvíle co jsme zalidnili planetu navíc tímhle cvrčkem to půjde ještě líp.
