Stránka prináša najkrajší zážitok v prehliadači Mozilla Firefox pri minimálnom rozlíšení 1024x780.

Stlačte F11 pre zobrazenie na celú obrazovku.

Rozhodovanie od Dany Brhelovej

S pani Danou Brhelovou som si vymenil pár mailov. Nakoniec som dostal do schránky článok, ktorý sa podľa mňa hodí do klubu výchovy dieťaťa. Dúfam, že dostanem takýchto článkov viac. :-)


Rozhodování

Neustále provádíme nesčetně rozhodnutí. Ani si neuvědomujeme jak často. Považujeme to za činnost běžnou, zažitou, většině rozhodování ani nevěnujeme příliš pozornosti. Přitom rozhodování určuje náš život, protože se rozhodujeme co budeme dělat a jak to budeme dělat. a navíc tuto činnost považujeme za nanejvýš autentickou a vyjadřující naše já.
Zdá se však, že rozhodování každého jednotlivce se řídí určitými zásadami, něco jako programem, který přijímá podněty z vnějšího světa, zpracuje je a na konci z něj vypadne návrh na rozhodnutí.
Domnívám se, že schopnost rozhodovat se a jeho program (mentální model) přejímáme od rodičů v útlém věku, a pak je celý život uplatňujeme. Přestože sami nabíráme životní zkušenosti, původní rozhodovací modely se mění jen velmi těžko. Jedno úskalí je v tom, že si ani neuvědomujeme, že při rozhodování vůbec nějaký rozhodovací model uplatňujeme (děláme pořád ty stejné chyby), druhé v tom, že není snadné vymyslet jak a kde je změnit, a třetí v tom, že když už víme co a jak, je ke změně třeba vytrvalého a neutuchajícího úsilí.
Zmiňme také přijetí odpovědnosti za rozhodnutí: pokud nevím, proč se nějak rozhoduji, nechce se mi přijmout za ně odpovědnost s plným uvědoměním si všech důsledků.
Každý den provádíme tisíce drobných rozhodnutí, jejichž výsledek pro nás vytváří úspěch nebo neúspěch. Pokud se někdo celý život rozhoduje podle nefunkčního modelu, promarní všechny své talenty a příležitosti, a nejspíše nedokáže pochopit, jak je to možné.
Schopnost rozhodovat se je dovednost, kterou se lze naučit a kterou je dobré pěstovat od útlého věku. Pokud má být model rozhodování funkční, musí si dítě osvojit správné mentální návyky pro vyhodnocování situace a provedení rozhodnutí. Mít zažitý postup pro kvalifikované rozhodování je jednou z klíčových dovedností pro úspěšný život, ať už úspěch spatřujeme v čemkoliv. Naučíme-li to své děti, bude jim tento model spolehlivým životním navigátorem – i když my u toho nebudeme, budeme vědět, že se bude umět rozhodovat správně. Přispějeme tak k jejich úspěšné cesty životem více než čímkoli jiným, co jim můžeme dát.

Dítě jako hlupáček

Mnoho rodičů je přesvědčeno, že malé dítě je hloupé, a proto je pořád třeba za ně všechno rozhodovat. A tak rozhodují, co bude jíst a pít, kde a jak bude spát, co si oblékne, co bude dělat a co říkat. Každé ráno jim chystají úhledné hromádky oblečení a svačinu, během dne je – nejlépe pomocí mobilu – kontrolují a dálkově řídí.
A pak si z nějakého divného důvodu myslí, že úderem 18 roku začne dítě rozhodovat samo a že to bude dělat správně – vždyť do něj celých těch 18 let hustili, jak je to správně. Jenže dítě bylo až doposud zvyklé, že to za ně dělal někdo jiný, a rozhodovat se samo neumí, a protože to neumí, tak to ani dělat nechce – a někdy mu to vydrží po celý život. Přitom je taková péče o dítě považována za projev maximální lásky, odpovědnosti a péče.
Jenže schopnost rozhodování mně připadá pro náš život natolik určující, že si myslím, že bychom jí měli věnovat pozornost přiměřenou její důležitosti. Podívejme se na věc blíže.

Trocha popisnosti

Především je třeba říci, že tady nebudeme mluvit o tom, jak se rozhodovat v tom smyslu jaká kritéria při rozhodování používat. Smyslem této úvahy není dávat kuchařku pro život, ale nastínit metodiku rozhodování, která je na kritériích nezávislá. Samotná kritéria pro rozhodování obvykle vyplynou z běžné přirozené úvahy pro daný konkrétní případ.
Rozdělme si rozhodování do několika fází:
- stanovení problému
- obhlídku terénu
- vytvoření možností
- volba vhodné možnosti.

Všechny čtyři fáze mají svá úskalí a vyžadují určitou techniku, s jejíž pomocí se vytvářejí návyky, které dají dítěti jakousi kostru, kterou pak mohou univerzálně použít.
Správná definice problému určuje odpověď.
Umění volby není ani tak věcí schopnosti si vybrat, ale především schopnosti vytvářet si možnosti.
Vytvářet možnosti nelze bez znalostí.
Volba se pak často vytváří souběžně s tvorbou možností: když pozorujeme jednotlivé možnosti, souběžně se vytvářejí a korigují kritéria pro výběr vhodné možnosti.

Stanovení problému

Přestože se zdá, že problém je na začátku vždy jasný, ve skutečnosti tomu tak není vždy. Někdy se stává, že otázka není správně formulována, nebo dokonce mluví o něčem jiném. Správná otázka určuje svou odpověď. Dotazy dětí bývají dost přímočaré, ale vždy je třeba dbát na to, aby zadání pro rozhodování vyjadřovalo skutečnou podstatu věci.

Příklad: Červená bunda je tenká, modrá je tlustá do zimy. Předmět rozhodování: Můžu si vzít tu červenou bundu, co mám tak rád? Správná formulace je ovšem jiná: Je venku dost teplo, abych si mohl vzít tu tenkou bundu? V první formulaci řešíme problém, zda si vzít bundu, kterou mám rád, ve druhé bundu, která je vhodná do dnešního počasí.

Při formulaci problému jsou respektovány požadavky, ale ne všechny jsou zjevné nebo vysloveny. I když otázka pro rozhodování může být vyslovena jednoznačná (co si vzít na sebe), požadavky mohou být širší (co si vzít na sebe, abychom se v tom cítili dobře).

Obhlídka terénu

Úkolem obhlídky terénu je zjistit prostředí pro rozhodování formulovaného problému.
Obhlídka terénu obsahuje dvě vrstvy:

1. Informace jsou základem pro správné rozhodnutí.

2. S informacemi můžeme identifikovat, co se v předmětném terénu skutečně nachází.

Dostaneme za úkol zjistit, zda se v našem výhledu nachází červené auto. Abychom to mohli zjistit, musíme vědět, jak vypadá červené auto (informace) a pak ho v terénu hledat (identifikace). V našem případě abychom mohli zjistit, jestli je venku zima (informace) a jak to zjistit na teploměru (identifikace).

Jakkoli tento úkol vypadá jednoduše, malé dítě jednoduše nemusí vědět, jak vypadá červené auto, respektive jak vypadá zima venku.
Dítě tedy potřebuje informace, jak pozná, že něco v daném terénu je nebo není.
Budeme-li dělat dítěti průvodce při obhlídce terénu, je třeba ho navést na to co hledáme a jak to vypadá, a pak ho necháme samo hledat, aby se pokusilo o identifikaci situace.
Pro různá rozhodování bude třeba vyhledávat různé objekty, a ty je třeba dítěti osvětlit. To se dělá nejlépe tak, že si spolu s dítětem vezmeme nějakou konkrétní situaci, nebo si ji spolu představíme (vizualizujeme), a necháme ho vyhledávat faktory, které mohou při rozhodování hrát nějakou roli.

Příklad: co si dneska oblečeš?
Terén: počasí venku. Představíme si, že stojíme před domem: co bychom měli na sobě mít, abychom byli v pohodě. Jak zjistíme, jak je venku? Ditě by mělo přijít samo na to, že se půjde podívat ven z okna a že se podívá na teploměr. Pokud je ještě malé, navedeme je na to. Nebo napoprvé provedeme vzorovou situaci s jeho účastí „pojď, podíváme se na teploměr, jaká je venku teplota“, a předvedeme, jak se rozhodujeme. Všechny kroky hlasitě komentujeme, co děláme a proč to děláme.


Nepředkládáme řešení, ale předkládáme otázky, a vedeme dítě k tomu, aby hledalo odpovědi a aby si zjistilo informace k tomu, aby jeho odpověď byla relevantní. Pokud odpověď relevantní není a dítě si vymýšlí, pošleme ho zjistit skutečný stav počasí.

Vytváření možností

U dospělých lidí můžeme pozorovat situaci, kdy si připadají v pasti a naříkají, že nemohou udělat nic jiného než to, co třeba nechtějí. Řešení však obvykle nespočívá v tom zda ano či ne, ale v prozkoumání toho, zda náhodou nejsou ještě jiné možnosti, a ty často jsou, ale nedostatek dovednosti je vyhledávat způsobí (pro nás) jejich neviditelnost.
Vytváření možností vyžaduje především jistou znalost terénu a podmínek v něm existujících, a schopnost podívat se na problém z jiné strany.

Příklad: Kterou si mám vzít bundu? Obhlídka terénu praví, že je tam zima. Odpověď by teda měla být je tam zima, v tenké bundě bych mrznul, vezmu si tu teplou.
Vytváření možností: co bych musel udělat, aby mi v tenké(mé oblíbené červené) bundě nebyla zima? Odpověď: vzít si pod tenkou bundu teplý svetr.


Potíž je, že když jsme formulovali předmět rozhodování, vytvořili jsme si dvorek pro možná řešení, přičemž otázku pro rozhodování formulujeme na základě požadavků.

Nová řešení lze nalézt
- přezkoumáním formulace požadavků



Příklad: Původní otázka: Kterou si mám vzít bundu. Nová otázka: Jaké kombinace svršků mám k dispozici, abych se mohl obléci tak, že moci nebude zima?

- odstraněním příčiny rozhodování

Příklad: Problém s bundou vyvstal, když jsem si chtěl dojít do obchodu pro nanuka. Nikam nepůjdu, nebudu muset řešit problém s bundou.

- aj. – viz laterální myšlení.

Vytváření možností je tvůrčí činnost, obvykle zábavná. Účelem nácviku je zažít v dítěti postup, že s naprostou samozřejmostí bude vždy vyhledávat alternativní řešení.

Volba

Volba vhodné možnosti může být rozumová nebo emocionální, to jsou ovšem extrémní polohy, obvykle je to součinnost obou. Rozumová volba je nemohu si koupit tohle CD, protože jdu na poštu zaplatit nájem, a kdybych peníze utratil za CD, nezbude mi na nájem. Emocionální volba je tohle CD se mi moc líbí, s tím nájmem to nějak vyřeším (to se ovšem nemusí podařit a je problém).
Při emocionální volbě však velmi často dochází k racionalizaci volby, která byla ve skutečnosti emocionální, tak aby bylo možné sám před sebou tuto volbu obhájit a deklarovat ji jako racionální. Racionalizace je musím si koupit tohle CD teď, protože je tu jen jeden kousek a vyprodají ho a už ho pak nemusím sehnat.
Dítě velmi ostražitě sleduje volby prováděné svými rodiči, a přijímá jejich mentální model volby jako vzor, protože rodiče jsou pro něj autorita. Pokud se s nimi jejich rodiče o provedení volby nebaví, stejně si algoritmus vydedukují. Pokud se s nimi rodiče baví o svých volbách nebo ji jen komentují, mají to snadnější.
Děti velmi dobře vnímají rozdíl mezi tím, co rodiče říkají a tím, co dělají. Řídí se ovšem tím, co rodiče dělají, a jsou tak jejich věrným zrcadlem. Zachycují totiž jejich mentální model chování. Rodiče se pak diví, jak to že dítě jedná jinak než mu neustále vysvětlují – zapomínají na to, že jsou dětem neustále na očích především svým vlastním způsobem jednání. Pak to nazývají neposlušností nebo neúspěchem ve výchově.
Připomeňme si, že člověk jedná ne podle toho, co říká, ale podle toho co myslí. Převezme-li tedy dítě mentální model chování od rodiče, pak nejspíš bude jednat stejně jako oni i v dospělosti.
Zvláštní kapitola jsou děti v pubertě, kdy už mají tolik životních zkušeností, že jsou schopny dobře vidět a rozlišit dvojí stranu rodičovských voleb. Pak se mohou vzepřít a odmítnout rodiče, vyčítat jim jejich nedokonalost. Jenže zažité a natrénované modely volby jsou už v jejich hlavě pevně usazené, a po pár letech, kdy jsou vystaveni životní realitě a nutnosti rozhodování, pomalu spějí tam, kde byli jejich rodiče – proto se říká, že chceš-li vidět, jak bude dívka vypadat v padesáti, podívej se na její matku. Jsou pak totiž jejich věrnými obrazy.
Zde je dobré připomenout oblast nakupování. Reklama se nás snaží přimět právě k tomu, abychom se při nakupování neřídili racionální, ale emocionální a impulzivní volbou, a dokonce nám nabízí racionalizační argumenty. To, že nám taková volba může způsobit životní potíže, to už zadavatele reklamy nezajímá – a mohou to velmi dobře obhájit: vždyť jste nemuseli tuto volbu provést, je to váš problém – a je to tak, jakkoli nemorální se to může zdát. Aby byl člověk odolný proti těmto svodům, je třeba rozvíjet dovednost racionální volby. Lidé s nízkými příjmy se dostávají do těžkých finančních situací tak, že nedokáží uplatnit racionální volbu: nezaměstnaným je poskytováno psychologické poradenství, jak provádět racionální volby, aby se jejich těžká situace nezhoršovala. To znamená, že si musí vytvořit nový, odlišný mentální model rozhodování.
Vymanit se ze zažitého rozhodovacího modelu je velmi obtížné. Klíčovým bodem je nejspíš moment, kdy si vůbec uvědomíme, že provádíme volby na základě určitého rozhodovacího modelu, že tento model je něco jako program, a že jej lze změnit. Pokud jsme schopni jej identifikovat, můžeme si stanovit jiný model a snažit se jej uplatnit. Návyk je však železná košile a je třeba být neustále ve střehu, abychom nový model volby uplatnili při každém rozhodování, mít takového svého vnitřního policajta, který rozpozná takový moment a rozsvítí nám červené světlo na semaforu.

Při výchově dítěte je dobré
1. mít na paměti mechanismus, jakým rozhodovací modely fungují.
2. udělat plán, jak nastavit správný model. Je to však tak trochu hra na pravdu: pokud chceme předat svým dětem vhodný rozhodovací model, musíme jej především přijmout my sami jako rodiče, někdy je to opravdu náročné.
3. s dětmi se bavit o tom, proč jsme nějakou volbu udělali,
4. s dětmi se bavit o tom, proč jsme některé volby zavrhli jako nepřijatelné, to je možná ještě důležitější než to proč jsme jinou volbu vzali jako vhodnou.

Rozhodovací proces ve výchově

S dítětem je dobré pracovat tak, aby se naučilo techniky všech fází rozhodovacího procesu. Vhodná forma je taková, že se s dětmi bavíme o svém vlastním rozhodování a že jim poskytneme vedení při jejich vlastním rozhodování, ke kterému jim však musíme dát příležitost. Dítě určitě bere v potaz, že jako rodiče máme více životních zkušeností, a rádo seč s nimi seznámí.

1.Bavme se s dětmi o našich vlastních rozhodováních. Někdy si myslíme, že tomu dítě nemůže rozumět nebo že je s tím nebudeme zatěžovat, což může být i pravda. Zvažme ale, zda nemůžeme alespoň některá svoje rozhodování s nimi sdílet. Má to několik vedlejších zásadních účinků:
a. dítě se cítí jako náš parťák, když ho přibereme k takové diskusi, a to posiluje jeho realistickou sebedůvěru a důvěru ve vztahu k nám rodičům, a má to dalekosáhlý vliv na kvalitu vztahu do budoucnosti.
b. nebude mít samo problém přijít se poradit se svým vlastním rozhodováním, protože bude zvyklé o svých problémech recipročně komunikovat, a pak můžeme zachytit začátek něčeho špatného v samém zárodku, kdy se dítě pro něco rozhoduje. Neočekávejme, že dítě se s námi bude radit o svém rozhodování, pokud to my neděláme vůči nim.
c. naučí se práci v týmu – skvělá dovednost pro život.

2.Vytvářejme příležitosti pro vlastní rozhodování dětí. Takových se najde v běžném rodinném životě docela dost. Například můžeme i docela malým dětem svěřit rozhodování o tom, co si ten den obléknou. Ponecháme si možnost veta, ale vysvětlíme dětem, proč si třeba dnes vzít svetr (protože tam fouká vítr) nebo bundu (protože venku poprchává). Zde je potřeba jistého vhledu, protože si ani sami kolikrát neuvědomujeme, že provádíme za své děti rozhodnutí, a že bychom jim mohli dát prostor.
a. Předložme jim možnosti, a dodejme informace o příčinách a následcích. Například: chceš jablíčko nebo čokoládu? Jablíčko je zdravější a po čokoládě si musíš vyčistit zuby. Můžeme použít techniku a co kdyby, a probrat jednotlivé možnosti. Rozhodování jim svěřme. Pokud správně předvedeme rozhodovací model, nejspíše se dítě rozhodne správně. Pokud ale mamka půjde vzápětí mlsat čokoládu, tak to nebude moc fungovat!
b. Nedomnívejme se, že si dítě domyslí, proč jim něco doporučujeme nebo proč je před něčím varujeme. Nedomyslí, protože to často nevědí, neumí si to představit, neumí to domyslet, chybí jim k tomu životní zkušenost. Je třeba říkat nahlas, co si myslíme.
c. Ptejme se jej, proč si přeje to nebo ono, proč se rozhodlo pro nějakou volbu – je dobré, aby si dítě samo uvědomovalo svůj rozhodovací model. Volbu, která se nám nezamlouvá, nekritizujeme, ale vysvětlíme proč není vhodná.
d. Existuje-li za daných okolností více řešení, obvykle si jako rodiče vybereme to podle nás nejlepší, a usilujeme o to, aby si dítě vybralo podle nás. Položme si ale otázku, zda bychom mohli akceptovat i některou ze zavržených možností, a pokud ano, za jakých podmínek, a přesně takto to také dítěti předložme.
e. Mějme na paměti, že dítě může formulovat předmět rozhodování jinak než my. Má své priority, které můžeme znát (víme, že dítě miluje svou červenou bundu), a nebo také ne. Z podstaty věci vyplývá, že pokud rodiče a děti jinak formulují předmět rozhodování, který navenek vypadá stejně nebo podobně, mohou dojít k velmi odlišným výsledkům. Pokud se dítě rozhodne jinak, než odpovídá (naší) logice rozhodovacího modelu, je dobré zapátrat po pravé příčině volby.

3.Naučme je techniky.
a. Ohledání terénu:
Nepodceňujme děti v tom směru, že jsou věci, které nemohou vědět – jednak nejspíš vědí víc, než si myslíme, a za druhé tím, že jim řekneme o jiných věcech, které my vidíme a oni ne, jim rozšiřujeme schopnost vidět a rozlišit, jako bychom je vzali k oknu a řekli podívej se , dobře si to prohlédni, vidíš tam tohle? Tak jim můžeme předat své životní zkušenosti.
Veďme děti k tomu, aby si vždy opatřily informace dřív, než se nějak rozhodnou. Rozhodnutí může být kvalifikované jen tehdy, když vím, do čeho jdu. Dá to sice práci, ale pravděpodobnost vhodné volby je větší než u losování.
b. Vytváření možností
Rozložit si před sebou možnosti, které teď vidím, spolu s jejich následky.
Vždy si položit si otázku: mám ještě nějakou jinou možnost? Co by se muselo stát, abych měl nějakou jinou možnost?
c. Volby:
- Některé volby nejsou dobré. Vy to vidíte, ale dítě ne. Je třeba nechat je prožít si následky špatné volby – chránit dítě před špatnými zkušenostmi znamená bránit jim v účinném poznání.
K tomu je dobré zvolit příležitost, kdy následky špatné volby nejsou fatální a kdy máme věci pod kontrolou. Formulace přijetí rozhodnutí dítěte by měla vypadat asi takto: rozhodl(a) se udělat to takhle, ale myslím si, že by bylo lepší dělat to takhle. Dobře, akceptuji tvé rozhodnutí. Než to uděláte, měli byste si být jisti špatným výsledkem rozhodnutí dítěte. Můžete nenápadně udělat na pozadí bezpečnostní opatření, abyste měli následky pod kontrolou, nebo aby bylo technicky možné napravit chybné rozhodnutí.
Cílem je, aby dítě pocítilo následky svého rozhodnutí, aby dostalo zpětnou vazbu. Ale pozor, cílem NENÍ dokázat, že rodič má pravdu! Je třeba respektovat rozhodnutí dítěte a asistovat mu u jeho poznání a pomoci mu řešit následky jako jeho zkušenější parťák. Chybu může udělat každý, dobře, pouč se z toho, příště to uděláš lépe.
Může se stát, že dítě bude mít skutečně pravdu a provede vhodnější rozhodnutí než rodič. Pokud k takové situaci dojde, přijměme tuto situaci bez vytáček a shazování kvality rozhodnutí. Způsob, jakým takovou situaci přijmeme, pak bude určovat, jak bude dítě samo přijímat „vítězství“ rodiče. Nechceme-li, aby se taková situace stala kolbištěm osobních prestiží, nedávejme k takovému jednání dítěti vzor.

- Pokud ve volbě hraje roli náhoda, je třeba to osvětlit.

- Nemusí to být vždy jednoznačně jen jediná volba, která se nabízí jako vhodná pro daný případ. Někdy skutečně ani není k dispozici dost informací. Pak je dobré formulovat, čím se jednotlivé volby liší, a stanovit „předem“ rozhodovací model pomocí dodatečných kritérií, nebo prostě vědomě a nahlas přijmout dané riziko. Pokud se později ukáže, že jiná volba by byla bývala vhodnější, pak prosté konstatování bez jakéhokoli obviňování kohokoliv a čehokoliv se stane zažitou reakcí dítěte v podobných situacích. Vytváření pocitů viny a zaváděním mechanismu obviňování do rozhodovacího modelu vede k frustracím dítěte, které jej budou provázet po celý život.
Pokud budeme s dětmi pracovat od útlého věku na modelování rozhodovacího procesu, ušetříme si spoustu starostí v době, kdy budou v pubertě a začnou se nám vytrácet z očí. Budou-li mít zažitý správný rozhodovací model, nemusíme mít obavy, že se rozhodnou špatně. Tak jako jsme obětí špatných modelů rozhodování, jsme „obětí“ i těch žádoucích.
Vytvoření přiměřeného mentálního modelu rozhodování je pro život nesmírně důležité. Ne že by jinak takový človíček nepřežil, ale kromě toho, že je uchráníme před značným množstvím špatných rozhodnutí a hlavně jejich následků, pomůžeme jim v realizaci jejich životních úkolů.

Pastičky

1. Myšlení bolí. Pokud není dítě vedeno doslova od útlého věku k přemýšlení a řešení problému, bude se bránit požadavku na myšlení. Život, kdy za nás všechno někdo rozhoduje a řeší, je životem pohodlným, a i když není uspokojující, pohodlnost přebije potřebu něco měnit – to dá moc práce. Výchovu k přemýšlení je třeba zahájit už ve věku několika měsíců dítěte, ale o tom jindy.

2. Rodiče často podléhají potřebě řešit problémy za dítě. Mají pocit, že dítě není kompetentní je řešit. Asi je pravda, že některé věci dítě řešit nemůže, ale spoustu jiných ano, a i u těch, které nám připadají nad jeho síly, je dobré s dítětem diskutovat, věci jim přiměřeně vysvětlit a dosáhnout jejich vnitřního souhlasu, jinak se budou našemu rozhodnutí příčit, ať už vědomě, nebo – a to je horší – podvědomě.

3. Některé děti používají následující trik: vědí, že po výzvě k odpovědi jim rodiče po chvilce čekání začnou sami napovídat, a tak se ani příliš nenamáhají přemýšlet, chvilku si počkají a rodič to za ně sám odpoví, a při tom podle prvních slov odhadnou, co chce rodič říct a „jakoby to říkají s ním“. Tím dítě doslova imituje, že na to přišlo samo, obelhává samo sebe i rodiče – a ti mu na to často naletí. Obě strany jsou takříkajíc spokojeny: dítě má pocit, že vyřešilo problém a uspokojilo rodiče, rodič má pocit, že pracuje s dítětem a že dosáhl úspěchu. Ale výsledek tohoto postupu je nulový: pokud si dítě řešení neobjeví samo, nedojde k osvojení poznání ani k procesu řešení, dítě se jen opičí a navíc dochází ke zjištění, že takové obelhávání funguje a zařadí ho mezi své úspěšné strategie. Rodič proto NESMÍ říci řešení, jen dítě na řešení navádět a vyzývat je, aby provedlo potřebnou úvahu samo, a klidně si počkat. Je třeba nepodlehnout pocitu, že je třeba věc vyřešit hned – danou otázku je klidně možné řešit třeba několik dní, až dítě pozná, že musí opravdu zapnout své mozkové závity.

Pokud je zrovna tohle váš případ, uvědomte si, že cílem není uspokojení že moje dítě je šikovné a já jsem dobrý rodič, ale nácvik postupu. Klidně si na odpověď počkejte. Pokud jste doposud připouštěli, že dítě používalo tenhle trik, tak prostě začněte používat nový přístup – ode dneška je to jinak, a tvoje strategie nebude akceptována. Sice to asi bude chvíli trvat, ale po čase dítě zjistí, že musí přehodnotit svoji sadu úspěšných strategií, protože zrovna tahle „se polámala“. Otázky je třeba pokládat a neústupně čekat na odpověď.

Volba příkazem

Řešení volby příkazem je rodiči často používaný přístup. Je to řešení funkční a rychlé. Navíc je zcela v souladu s obecně uznávaným požadavkem, že dítě má být poslušné. Dobře: chcete-li mít doma cvičenou opičku, pak je to postup vedoucí k cíli. Problém je v tom, že realizace takových voleb není v souladu s vnitřním rozhodovacím modelem dítěte, a dítě při první příležitosti provede únik, dost pravděpodobně zcela nevhodným směrem. Při výhradně takovém přístupu dítě dospěje ke zcela (z našeho pohledu) nepředvídatelnému rozhodovacímu modelu, a pak je těžké chtít mu rozumět.
Domnívám se, že řešení volby příkazem je vhodné jen ve skutečně krizových situacích, a že je dobré říci vysvětlím ti to později, protože obvykle v krizi není na babrání se s vysvětlováním ani čas, ani vhodná příležitost. Tomuto vysvětlení je pak třeba věnovat potřebný čas ve vhodnou chvíli.
Přestože volba příkazem není zrovna nejlepší, pořád ještě patří do sady přípustných výchovných nástrojů, ovšem za zmíněných podmínek.

Volba vydíráním

Někteří rodiče se snaží přimět své potomky k nějaké volbě přímým vydíráním, zastrašováním nebo manipulací. Vede je k tomu snaha dosáhnout výsledku co nejefektivněji a pokud možno s trvalým účinkem.
Argumenty používané k tomuto účelu jsou například nedám ti žádnou čokoládu (vyvolání strachu přímým trestem) nebo daleko horší nebudu tě mít rád / nikdo tě nebude mít rád (odmítnutí lásky, která by měla být nepodmíněná) nebo budeš ošklivý / á chlapeček / holčička (ponižování osobní důstojnosti) nebo způsobíš takovouhle pohromu (vyvolávání pocitů viny). Dítě se většinou nechá zastrašit, ale při přijímání volby za těchto podmínek se skutečně cítí vydíráno a následky pro život jsou skutečně trvalé. Dítě má – stejně jako dospělý – pocit své osobní důstojnosti a vydírání se jej dotkne stejně jako dospělého.
Pokud s námi cloumá pokušení prosadit volbu vydíráním, mějme na paměti, že všechny uvedené vzory jsou destruktivní, zanechávají na dětech trvalé následky a jako věrný bumerang vrátí se do NAŠEHO vztahu s dětmi, obvykle v tu nejnevhodnější a nejméně očekávanou chvíli. Kromě toho vyzbrojujeme naše děti zbraněmi, které – jsou-li použity – vracejí se i jim jako destruktivní bumerang do jejich vztahů.

Proto, milujeme-li sebe a své děti, odolejme této zkratce vedoucí nikoli jen obrazně do pekel.

Investice

Vytváření rozhodovacího modelu u dítěte je nimravá práce, a ne každý rodič je ochoten věnovat jí dostatek času. Obecně se dá říci, že čím dříve je zahájeno, tím přirozenější a snadnější je, a tím méně úsilí je zapotřebí. Lze to nazvat investicí, a pokud se rodiče rozhodnou takto do dítěte investovat, budiž jim odměnou, že pubertou projdou i se svými dětmi zcela hladce, a zachovají si spolu vynikající vztahy.
Základní vytváření rozhodovacího modelu probíhá do tří let věku dítěte, později dochází jen k malým korekcím. Bylo by proto chybou „čekat, až bude dítě větší a pobere trochu rozumu“. Pokud je dítě starší a rodiče se rozhodnou pro vědomé vytváření rozhodovacího modelu, musí navázat na ten, který již byl vytvořen, a trpělivě na něm pracovat – dá to prostě více práce.
Účelem tohoto článku byla snaha zviditelnit rozhodovací model a přispět k tomu, aby k jeho rozvoji mohli rodiče přistupovat s vědomím, že vědí, co činí.